Překvapivý konec "Čaki" v Praze

Informace z klubu vládce ženského basketbalu poslední doby ZVVZ USK Praha plní v posledních dnech první stránky basketbalových serverů. Nejprve vedení Pražanek oznámilo návrat reprezentační křídelnice Aleny Hanušové, teď se s klubem po šestnácti letech loučí hrající legenda Kateřina Elhotová. Přinášíme vám rozhovor, který „Čaki“ poskytla pro klubový web.

S tvojí kariérou je úzce spojen i tvůj děda, byl on ta osoba, která tě přivedla v 9 letech k basketbalu, nebo to bylo z tvojí hlavy?

Já jsem nebyla ten člověk, který si to vybere. Díky tomu, že nás děda brával na různé sporty, na volejbal, na basket na Folimanku, když hráli chlapy jako Treml a Hrubý, tak jsme se na ně chodili dívat. Mě bavilo nejen se na to dívat, ale chtěla jsem ukazovat to co oni. Bavili mě na tom emoce, dynamika, spolupráce lidí. Třeba u volejbalu je taky potřeba spolupráce, ale není tam kontakt těch dvou týmů, jsou takový odstřižený od sebe. Mě byl basketbal sympatický tím, jaká ta hra celkově je.

Děda byl ten, který se nás se ségrou zeptal, co bychom chtěly dělat. Basket byl přirozená volba, protože Kompresory Praha, kde jsem začínala, tak byly kousek od nás. Máme takovou humornou historku, aspoň pro nás humornou (směje se). Na tréninky jsme jezdili s dědou jen my dva, po dvou letech začala chodit i ségra. Po tréninku jsme se sebrali a jeli jsme domů. A pod barákem říkáme, kde je Kája (směje se). Takže se děda pro ni otočil (smích).

Ještě k tomu dědovi. Od malička, když jsem měla pocit, a myslím, že to přichází u každého člověka, že nad někým v tom týmu malých holčiček vyčnívá, já jsem měla tendenci, dávat jim to najevo, někdy i nevybíravě. Díky tomu, že tam děda byl jako můj mentor a dal mi to okamžitě najevo, tak jsem pochopila, že tohle není ta cesta. Člověk musí fungovat v nějakém systému a skupině a já jsem nechtěla vyčnívat v tomhle směru. Takže jsem zjistila, že ta cesta je v tom, že člověk bude lepší a bude to ukazovat a nemusí o tom vůbec mluvit.

 

Když se o 7 let později blížil začátek profesionální kariéry, vnímala jsi to jako nějaký velký přechod?

Ony to fakt byly nějaký průběžný mezníky, od nejmladších kategorií, co byli přeborníci a výběry Prahy, tak jsem vždycky byla součástí toho týmu. A je to asi nějaká moje přirozenost a vnitřní motivace, že chci být vždy tam, kde jsou ti nejlepší. Takže jsem to brala tak, že teď jdu zase do jiného týmu mezi nejlepší. Právě děda a celá rodina mi pomohli v tom, že když nastal ten čas přejít jinam, přesto, že přijdu o kamarádky, tak mě nenechali couvnout, a nakonec to bylo pro moje dobro. Protože, když jsem přestoupila, koukala jsem, co všechno ty holky uměj a že jsou lepší. A já se jim chtěla vyrovnat a zase se posunout dál.

Můj přechod z mladší kategorie byl postupný a s ženami ZVVZ USK Praha jsem v průběhu střední školy chodila dvakrát týdně trénovat. Takže když jsem k nim přestoupila, tak to pro mě nebyl velký skok. Nechci říct, že výkonost v první a druhé lize byla podobná, ale díky tréninkům s euroligovým týmem, ten přechod nebyl tak ohromný a nevnímám to jako zlom a nemám k tomu žádné specifické pocity.

 

Během tvého působení v ZVVZ USK Praha jsi byla nedílnou součástí reprezentace, se kterou jsi byla dvakrát na Olympiádě, na Mistrovství světa i Evropy.

Já si toho strašně vážím. Je to i tím obdobím, ve kterém jsem do reprezentace naskočila. Protože tam byly ty hvězdy, Evža Vítečková, Jana Veselá, Hana Horáková, Ivana Večeřová, Petra Kulichová. Ty holky, které před tím byly úspěšné na Mistrovství Evropy, v celosvětovým i v euroligovým měřítku. Já jsem měla možnost s nimi trénovat, a to bylo podstatný v mojí kariéře. Naučili mě i věci po lidské stránce, a to je zkušenost, která je nepřenositelná. Zpátky k Olympiádě, on je to neskutečný zážitek, ale uvědomuju si to až teď. Tenkrát jsem to brala jako „Jo, hustý. Jedeme na Olympiádu. Možná si tam něco projdeme, odehrajeme nějaký zápasy na 100 %, atd.“, ale až teď, když si pustím video z olympijský vesnice, si uvědomím, že jsem tam byla mezi všemi vrcholovými sportovci. Naprosto neuvěřitelný, ale až zpětně si to člověk uvědomí, no. Nebo aspoň já. Já mám pocit, že si většinu věcí uvědomuju později. Díky tomu, co vypracovala tahle výše zmíněná hvězdná parta, tak já jsem mohla být v tu dobu součástí vrcholů jejích kariér. Mistrovství světa v roce 2010 v České republice, všichni jsme si to užili. Třeba jenom to, že se vyprodala karlovarská aréna. To je něco, co už asi díky situaci s koronou nezažiju.

(Zamyslí se) Přemýšlím teď nad Evropou, když jsem se vrátila po porodu. To jsme hrály z našeho pohledu bezvýznamné utkání se Španělskem, už jsme věděli, že nemůžeme postoupit. Hala v Hradci byla skoro plná. To byla jedna z několika situací, kdy ty haly byly fakt plný. Já si ty zážitky uchovám v paměti. Tohle jsou ty momenty, pro který se ten sport dělá. Nejen kolik lidí sportuje, ale kolik dětí to taky ovlivní do budoucna. Znám jednu dvanáctiletou holčičku, která na sobě začala tvrdě makat a je na dobré cestě být profík. Takže to neděláme jenom pro sebe, ale pro druhé.

 

Abychom se vrátili k ZVVZ USK Praha. Ty jsi přišla do klubu, který se začal zvedat. Porazily jste Žabiny, které v té době dominovaly. Chvíli po tom přišel i první titul, a od roku 2011 dlouhá série mistrovských titulů. V roce 2015 jste vyhráli Euroligu a Superpohár. Takže jsi byla důležitou součástí týmové historie. Jak to vnímáš jako hráčka?

Zase to bylo nějaký přelomový období. My jsme v nějaký moment porazily Žabiny asi po 14 letech. Týmu se dařilo přilákat zahraniční posily, právě z Brna přišla i Eva Vítečková. I díky tomu jsme jako USK mohli být lepší a lepší. Začali jsme být konkurence schopní i na evropské scéně. Pak přišla paní trenérka Natália Hejková. Ona má ten dar vybrat hráče tak, aby to pasovalo do nějakýho kontextu a aby si ty hráčky sedly. V tomhle je ona nenahraditelná. V ten moment se to jenom zúročilo, viz euroligový titul 2015 a Superpohár v tom stejném roce a pak několikanásobná účast Final Four Euroligy.

 

V USK jsi dávala v průměru dvouciferný počty bodů za zápas, získala jsi spoustu individuálních ocenění, mohli bychom ještě dlouho pokračovat. Jsi ráda, že jsi sem před 16 lety šla, změnila bys něco?

Ne! Nic bych neměnila (smích). Já bych nic neměnila. Já mám pocit, že jsem dítě štěstěny. Já mám od malička štěstí jak na učitele, tak trenéry. Čím jsem starší, tak si říkám, jestli mi rodiče moc nestáli za zadkem, jestli toho spoustu neřešili za mě. Díky tomu jsem se mohla soustředit jen na pár věcí. Takže mám ohromné štěstí, musím zaklepat. Člověk si to samozřejmě uvědomuje až jako starší a vážím si toho. V úplném začátku, na to, že jsem byla mladá, jsem dostávala spoustu příležitostí. V tu dobu byl hlavním trenérem USK pan Lubor Blažek a ten mi dal velkou důvěru, čehož si moc vážím. A díky tomu jsem si mohla vybudovat nějakou pozici a ukázat, co opravdu umím. Celkově si myslím, že je to o nastavení a o štěstí. Pak přišla paní Hejková a na mojí pozici byl velký přetlak, takže jsem nedostávala tolik prostoru, kolik bych si představovala. A právě po vyhraném Superpoháru jsem měla pocit, že bych o sobě měla dát víc vědět. Chtěla jsem mít výraznější pozici v týmu. Popovídaly jsme si s paní trenérkou a od té doby mě víc bere. Zjistila, že mi na tom opravdu záleží, že tam nechci být jako v zájmovém kroužku a že chci něco dokázat.

 

V ZVVZ USK Praha sice končíš, ale česká Lvice jsi stále. Jak se těšíš na nadcházející Mistrovství Evropy?

Já jsem strašně naštvaná na to, jak je rozlosovaná naše skupina. Každopádně mám vysoké mínění o týmu jako takovém. Těším se na to, co předvedeme, protože teď je ten moment, kdy můžeme něco dokázat na evropské úrovni. Teď je ten moment, kdybychom do toho měli šlápnout. Já věřím, že vylezeme ze skupiny, i kdyby to mělo být po kolenou. Velký lákadlo je zahrát si i kvalifikaci o svět, ale to je ještě daleko.

 

Kam povedou tvoje další kroky? Jaké jsou plány do budoucna?

(Směje se) Já nejsem plánující člověk, já jedu podle intuice a podle toho, co zrovna je. Takže to beru tak, že skončila sezona, dala jsem si oddych a teď se připravuji na Evropu. Příprava bude relativně krátká. Máme v ní dost přípravných zápasů a na to se těším, protože hlavní je odehrát zápasy, a ne běhat na oválu. To jsou moje nejbližší plány a dál se to bude odvíjet od Mistrovství Evropy, jak se budu po tom cítit. Takže to nechávám otevřený (smích).